POSELSTVÍ
Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

PASCHA KRISTOVA 2017

Drazí duchovní otcové, v Kristu milovaní braři a sestry – KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH!

Nastala Pascha, radostný den Kristova Vzkříšení, důvod pro velkou radost. Navštěvuje nás jed-nou do roka, ale u těch, kteří rozumějí tajemství Zmrtvýchvstání, bývá každodenně, ba dokonce ne-přetržitě. Abychom i my mohli lépe pochopit tajemství tohoto svátku, měli bychom upřít svou po-zornost na slova sv. Jana Damašského z Paschálního kánonu.

Říká v něm: „Včera mě s Tebou, Kriste, pochovávali, dnes s Tebou vstávám, z mrtvých vzkříše-ným. Včera mě s Tebou přibíjeli na Kříž, sám mě, Spasiteli, oslav spolu s sebou ve svém Království.“

Jak můžeme být „pochovaní s Kristem a vstát z mrtvých spolu s Ním“? Když opouštíme svět a jeho marnosti, vstupujeme do pokání a pokory jako do hrobu a tím dáváme místo Hospodinovi, který se sjednocuje s našimi dušemi, mrtvými kvůli hříchu, křísí je svojí blahodatí a dává jim uzřít slávu Zmrtvýchvstání.

Zmíněná sláva spočívá v tom, že my, otroci a zajatci hříchu, se stáváme Božím dědictvím, neboť skrze Něj ožívají naše duše. Lidská duše, která byla ve své podstatě stvořená jako nesmrtelná, zůstá-va totiž, dokud se nesjednotí s Kristem, neplodná a bezcitná, svým způsobem mrtvá.

Celá Církev dnes zpívá: „Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši…“ Ale vždyť Kristovo Vzkříšení nespatřili ani jeho současníci. O čem tedy Církev zpívá? O tom zmr-tvýchvstání k mravnému, zbožnému životu, které se uskutečňuje v duši každého z věrných. Světlo tohoto zmrtvýchvstání nám dává možnost duchovním způsobem uzřít Vzkříšení Kristovo.

V Něm je skrytá síla naší víry. Neboť věřit mohou i démoni, ale žít podle víry je dané jen lidem; a ti, kteří tak činí, mají ve své duši Boha, podle slov: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (J 14, 23).

Kdysi synové Izraele v čase svátků a slavností přinášeli Bohu dary podle zákona – oběti za hřích, zápalné oběti, prvotiny a podobně. Vykonali Paschu, když vycházeli z Egypta. Nyní my křesťané slavíme Paschu Hospodinovu v den světlého svátku Vzkříšení Kristova, který na Kříž přibil hřích, zemřel za nás a vstal z mrtvých. I my přinesme Hospodinovi dary a oběti – ale nikoliv zvířat, která Kristus nepřijímá: neboť „Obětní hod ani oběť přídavnou“ nerozumných zvířat „si nepřeje a v zápalné oběti“ býků a beranů „nemá zálibu“ (Ž 39, 7).

Pokud si Kristus nepřeje oběti zvířat, jaký dar bychom Mu měli přinést v den Zmrtvýchvstání? Přinesme Mu sami sebe. Vždyť apoštol Pavel říká: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba“ (Řím 12, 1).

Jak můžeme přinést sebe jako živou a svatou oběť Bohu? Tak, že už nebudeme „konat podle žá-dostí svého těla a mysli“ (Ef 2, 3), ale budeme „žít z moci Božího Ducha, a nepodláhat tomu, k če-mu nás táhne naše přirozenost“ (Gal 5, 16), neboť právě k tomu nás nabádají slova apoštola Pavla: „umrtvujte své pozemské sklony“ (Kol 3, 5).

Jen takovouto oběť je možné nazvat živou. Zvíře, když je položené na obětní oltář, umírá; nao-pak svatí, kteří se každodenně přinášejí Bohu, obětují sami sebe po celý svůj život. Proto přinesme jako oběť sami sebe; napodobujíce všecky svaté, každodenně umrtvujme svůj egoismus kvůli Kris-tovi, našemu Bohu, tomu, který za nás zemřel a vstal z mrtvých.

Jakým způsobem se svatí umrtvovali? Nemilovali svět ani to, co je ve světě, zřekli se všeho, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá (1 Jn 2, 15-16), tj. zřekli se žá-dostivosti, chamtivosti a marnomyslnosti, vzali svůj kříž a následovali Krista, ukřižovali svět pro se-be a sebe pro svět (Gal 6, 14). O nich apoštol Pavel praví: „Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony“ (Gal 5, 24).

A jak se přinášeli za oběť? Žili nikoliv pro sebe, ale podřídili se Božím příkazům a zanechali svo-je tužby pro lásku k Bohu a bližnímu, tj. opustili každou připoutanost k tomuto světu, vzali svůj kříž a následovali Krista podle slov: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2, 20).

Přinesme Hospodinovi jako oběť sami sebe, neboť nás si přeje Bůh, vždyť jsme Jeho najvzácně-jším dílem. Zatímco všecko ostatní stvořil svým slovem, člověka zformoval „vlastníma rukama“. Všecko na tomto světě zařídil tak, aby sloužilo člověku k užitku. Ustanovil ho za vládce nade vším a daroval mu rajskou blaženost. A když člověk nakonec upadl do hříchu, Bůh ho obnovil ne jinak než Krví svého jednorozeného Syna.

Proto je člověk vskutku nejdrahocennějším Božím dílem; a nejen nejdrahocennějším, ale i nej-bližším, nejvlastnějším, vždyť ho stvořil, aby byl Jeho obrazem podle Jeho podoby (Gen 1, 26-27; 2, 7).

Sám náš Pán, když k nám sestoupil, vzal na sebe podobu Člověka – přijal lidské tělo a duši, jed-noduše řečeno: stal se Člověkem se vším všudy, kromě hříchu, a tím ještě více učinil člověka podob-ným sobě – učinil ho svým.

A tak se podle slov apoštola Pavla „očisťme od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží“ (2 Kor 7, 1), tj. učiňme Boží obraz v sobě tak čistý, jak jsme ho kdysi dostali. Setřeme z něho nečistotu hříchu, aby se ukázala krása ctností. Obnovme ho v sobě tak, aby byl „bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného“ (Ef 5, 27).

Pamatujme, podle obrazu koho jsme byli stvořeni, a nezapomínejme na všecka Boží dobrodiní, která nám daroval ze své lásky. S Božím obrazem v nás je totiž spjato tajemství Kristovy smrti. Když jsme upadnutím do hříchu Boží obraz v sobě zatemnili a kvůli svým přestupkům a hříchům byli mrtví (Ef 2, 1), Bůh, jak praví svatý apoštol, se slitoval nad svým stvořením a obrazem, stal se kvůli nám Člověkem a přijal za nás mrtvé smrt, aby nás vyvedl k životu.

On sám vystoupil na svatý Kříž a přibil na něj hřích, za který jsme byli vyhnáni z Ráje; „zajal za-jatce“ (Ž 67, 19; Ef 4, 8), jak praví Písmo. Co znamená: „zajal zajatce (csl. pľiní pľín)“? To, že od času Adamova přestupku nás náš nepřítel ďábel zajal a držel ve své moci, takže lidské duše po oddělení od těla odcházely do podsvětí, neboť Ráj byl pro nás zavřený. Když Kristus vystoupil na svatý a životonosný Kříž, svojí Krví nás vysvobodil ze zajetí a vytrhl z ruky nepřítele. Když zvítězil a porazil toho, který nás zajal, zajal nás takříkajíc nazpět – pro sebe. Z Jeho lásky jsme byli vytrženi z moci podsvětí a nyní už závisí jen na nás, zda vystoupíme do Ráje. Podsvětí už nad námi nevládne jako předtím a nedrží nás ve svém otroctví.

Varujme se hříchu, neboť každý dobrovolný hřích nás opět vydává do moci podsvětí, znovu nás zotročuje. Poté, co nás Pán Ježíš Kristus vysvobodil z podsvětí svou krví, bude hanba a velké ne-štěstí, když svojí lhostejností a nepozorností sami sebe znovu uvrhneme do pekla. Kéž se tedy nad námi smiluje dobrotivý Bůh a daruje nám neúnavnou bdělost pamatovat na všecko toto a pomáhat sobě i bližním, abychom v den Strašného soudu našli aspoň maličkou milost.

„Pane, který jsi přetrpěl Kříž, pošlapal smrt a vstal z mrtvých, naplň náš život pokojem, neboť Ty jediný jsi všemohoucí. Amen.“

+ Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

+ Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

+ Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

+ Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

+ Izaiáš
biskup šumperský

+ Jáchym
arcibiskup berounský,
1.tajemník posvátného synodu

Mitr. prot. prof Th.Dr Milan Gerka, Csc.
2. tajemník posvátného synodu